Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání
  • Články



    Otto Hrdina

     

     

         Skrz závěs vchází Na Korej Otto. Mžourá do šera. Jsme se Školníkem první na ráně.

         „Ahoj!“ zdraví ho Školník.

         „Ahoj, co vy jste zač?“ mžourá očima Otto. „Už jsem skoro slepej.“

              „Posaď se,“ odsunuje mu Školník židli. Ale Otto nechce, posadí se za chvíli ke svým kumpánům u stolu štamgastů. „Co pijete?“

         „Dáme malej rum,“ navrhuje Školník. A už nám číšnice přináší tři tajtrlíky.

         „Jó, rum. Doma ho pomalu ucucávám. Říkám mu stabilizátor,“ prozrazuje Otto.

         Třesou se mi ruce.

         „Dělej, hoď to do sebe. Půlku vycmrndáš,“ říká mi Školník. „Podívej na Ottu. Ruka se mu nezachvěje. Kolik je ti, Otto?“

              „Pětaosmdesát,“ říká hrdě Otto. „Ještě jsem nenocoval v nemocnici. Já jsem dobře odkojenej od maminky, ale nejen od maminky, ale i od kozy. Dvojrohatý. Měla na krku zvonečky. Chudák, vzpomínám si, jak byla prázdná a my klucí, nezlob se na ni, mami, my jsme ji vycucali.“

         „Ty jsi Němec?“

              „Jojo. Já mám tu nacistickou školu. Táta opravoval kostel na Libínském sedle, sjel po střeše, odřel si tvář o trní, pečovala o něj mamka. Tak se seznámili. On byl Čech, ona Němka.“

         „Má dvoumetrovou paní,“ oznamuje mi Školník. „Byla instrumentářka u zubaře. Tys veselý, Otto. Ale ona byla taková odměřená.“

              „To byla,“ uznává Otto. „Jeden mi ji sváděl. A ona: Já mám svýho Oťáka. Do pětasedmdesáti let jsem fungoval, a ona prý že je ráda, že už mi to nefunguje: abys mi dal pokoj.“

         „Otta, ten se nebál vzít na komouše montpáku, viď?“ připomíná mu Školník.

              „Dělal jsem u lesů panskýho kočího,“ vypravuje Otto. „Vezl jsem je tenkrát do Prachatic, jel s námi hlavní ekonom Teplickej, komouš posranej. Chlastali, nejdřív v Prachaticích, pak ve Vodňanech, a ještě že se zastavíme na Panskej v Husinci, tak jsem řek, nikam, nikde už zastavovat nebudeme. A Teplickej se rozeřval: Já ti to poroučím. Tak jsem vzal do ruky montpáku a říkám mu: Ty mi nebudeš poroučet. I když jsi v okresním výboru strany, já tě sejmu, to budeš koukat. A jdi si stěžovat.“

         „Otto, věříš v Boha?“ ptá se nečekaně Školník.

              „Je to sranda, ta různá náboženství. Je to trapný, jak jsou zapálený. Já věřím v to, jak Indiáni, v Manitoua. Jestli bude druhý život, chci do věčnýho loviště. Já nevěřím. Po smrti není nic. Ostatní ať si věří, ať se modlí, ať se třeba poserou. A víš, kdy jsem přestal věřit? Držel jsem v náruči nemocný dítě, kterýmu utekla máma, babička, já tam stál, prosil pána Boha, nech to dítě žít, nech si mě, on nevyslyšel a od té doby žádnýho Boha nepotřebuju,“ zamyslel se Otto a po chvilce dodává: „Byl jsem se podívat v koncentráku, viděl jsem ty krabice plný dětských botiček.“

     

     

     

    text : Roman Szpuk

     

     


     

     

     

    MINIATURY Romana Szpuka :

     

    1. Uplakaný čert

    2. Hrušky 

    3. Vánoční vzpomínka

    4. Co všechno ten nástroj dovede

    5. Nešahej na ten sníh

     

     

     


     

    Sdílet





    Komentáře   

     
    #1 Chval Zdeněk 2017-07-29 19:35
    Dne 27.6.2017 nás opustil náš milovaný dědeček a pradědeček Otto Hrdina ve věku nedožitých 86 let budeš nám chybět pozdravuj do nebíčka mamku i obě babičky i druhého dědu
    Citovat