Sušické sirkařství a co z něj zůstane
V rámci diskusí o osudu továrního areálu Sola toho již zaznělo hodně. Stýkaly a potýkaly se tu názory a argumenty střídavě urbanistické, architektonické a ekonomické. Ty posléze ke škodě věci převážily a celý problém se zúžil pouze na výklad problému, co by výstavba nákupního centra znamenala pro místní maloobchod.
Je přitom nepochybné, že pro blaho města by bylo žádoucí dosáhnout rovnováhy všech tří náhledů. Argumentaci lze zahájit konstatováním, že obrovský tovární areál není možné ve stávající hmotě zachovat a jeho využitelnost v současné podobě je nemožná jak ekonomicky, tak s ohledem na stav většiny továrních objektů a jejich úzce účelový charakter. Budovy továrních skladů, hal i elektrárny a jejich poloha na úpatí vrchu Hrádek (lidově přezdívaného Zákopa) není ani z hlediska urbanistického nijak cenná a jejich redukcí nevznikne pro město větší ztráta ani rázu estetického, ani urbanistického. Z tohoto konceptu však vypadávají (a proto je slovo redukce při uvažování o likvidaci továrního areálu důležité) ty budovy, které tvoří nejjižnější část komplexu a navazují na uliční linii Nádražní a Hrádecké ulice.
domy čp. 226-II a 166-II na historické fotografii z první poloviny 30. let 20. století
V prvé řadě jde o administrativní budovu sirkárny čp. 166/II a k němu přilehlý domek čp. 226/II (tzv. Domeček). Z celého areálu jde o nejstarší a esteticky nejzajímavější objekty – čp. 166/II vzniklo již v roce 1844, k němu kolmá hlavní výrobní budova rovnoběžná s Hrádeckou postupně v letech 1847 a 1849 a konečně na sklonku 80. let 19. století stavení čp. 226/II. Jejich stavebně-technický stav je obtížné posuzovat bez odborného vyjádření, ale vzhledem k tomu, že čp. 166/II i čp. 226/II sloužily svému účelu bez větších závad do nedávné minulosti, nebude jejich stav jistě havarijní.
Dům čp. 166/II přitom byl původně provozní budovou sirkárny a teprve ve 20. století se zadaptoval na objekt s administrativní funkcí. Převzal tak funkci Domečku, jenž byl sídlem ředitelství a dalších kanceláří.
Tím se dostáváme k nepopiratelnému symbolickému významu obou budov, který by po mém soudu neměl zaniknout. Jsem přesvědčen a nepovažuji za prázdnou floskuli uvést, že jejich zachování je pro Sušici věcí cti, věcí úcty k odkazu její sirkařské tradice. Nenechejme odstranit „ztělesněné” dějiny sušického sirkařství, nenechejme si odstranit atribut, který Sušici reprezentoval a kterým se dostala do obecného povědomí!
Více než kdy jindy se domnívám, že schválením demoličního záměru se stane historická chyba ne nepodobná létům „kulturní ignorance”, kdy se pod pláštíkem všespasitelné výstavby pro blaho občanské společnosti ničily barokní mosty, renesanční domy, synagogy a klasicistní vily, kterých teď želíme a chlácholíme se vědomím, že naše současnost nic podobného nemůže dopustit. Neudělejme stejnou chybu a zabraňme tomu, aby nás budoucí generace hodnotila jako nepřemýšlivé jedince, kteří se nedokázali přenést přes horizont vlastní současnosti, neuměli uchovat kus z minulosti města a nechtěli uvažovat komplexně.
Považuji za svrchovaně nutné, aby stavebník, který má s areálem konkrétní ekonomické zájmy (a jak sám deklaroval, má zájem i o rozvoj Sušice), respektoval historické, urbanistické i estetické souvislosti a svůj projekt koncipoval jedině se zakomponováním obou objektů. V konečném případě by mohl mechanismus stavebního řízení vyvinout nátlak na to, aby zamýšlený nákupní areál (i jakýkoli jiný stavební záměr) více pracoval s oběma historickými domy. Vyprojektovat účelovou budovu nákupního centra, uniformní monolit s přilehlým parkovištěm, jenž se neliší svým vzhledem od ostatních v dalších městech, není po mém soudu architektonickým umem, ale rutinním postupem bez snahy respektovat místní a regionální specifika a zároveň přístupem, který Sušici nejen že nepřilepší, ale spíše posune na úroveň periférie a bujícího maloměšťáctví.
Příklady dalších měst svědčí o tom, že je možné pracovat i ve zdánlivě monotónních případech nápaditě a originálně (Litomyšl). Nechť to investor bere jako osobní výzvu, kterou může pouze získat; vždyť přece dosáhnout respektu za citlivý přístup a uznání za neobvyklé řešení nejen od obyvatel města, ale i obecného povědomí je cenou, která jistě stojí za trochu námahy. Myslím si zároveň, že zachování budov čp. 166/II a 226/II bude současně nalezením potřebného kompromisu pro obě strany.
Jan Lhoták
