Miniatury: Najmanka u Hrbu

Najmanka u Hrbu

 

 

najmanka     Chalupa je chladná, ale venku je už teplo. Panuje babí léto.

     Přede mnou leží román Leonida Leonova Ruský les. Dočítám se v něm, že na pokroku lidstva se musí účastnit celá Země, tedy i příroda. Vnímám občas pokrok jako sebevražedný výpad dopředu bez ohlédnutí se zpět. Člověk dobývá vesmír a netuší, co mu přinesou příští roky. Předbíhá vítr, tok řeky, let meteoru, předbíhá život. Dávám přednost spolu-kroku, doprovázení dějů v přírodě.

 

***

 

     Do dřímoty mi vniká nějaký bzukot. To moucha mi našeptává: Podzimní ptačka je plná oranžových ryb. Rozhlížím se. Planá třešeň má podlouhlé listy zdobené krůpějemi noční vlhkosti. Jako by svoji korunu zamkla na třpytivé zámky zamilovaných.

     Skláním se k sarančeti.

     „Kdo tě tak zřídil?“ ptám se lezoucího chromajzlíka. „Nemáš jednu nohu, kus tykadla Ti taky někdo urval.“ A přesto se ten malý tvor pokouší zbylou nohou i stridulovat.

     Opodál skočil na svou oběť dravý pavouček. Skákavka pruhovaná. A už ji má! Asi je to malá muška. A copak je tady? Na podezdívku chalupy si sedl motýl a vyhřívá svá bohatě vykrojovaná křídla. Je to babočka bílé cé. Nebojí se, i když se skloním přímo nad ni.

     Uvědomuju si, že tohle všechno mohu vnímat jen díky míru. Zatím se nemusím strachovat o životy svých blízkých jako Leonov za druhé světové války. Zatím. Mám tu výsadu prožívat krásu a neohlížím se, odkud se vynoří nějaký nepřítel. Jako tahle malá ploštička šišková. Leze po stole, a když se mě lekne, honem se schová do hřbetu silné Leonovovy knihy. Nezná její moudrý obsah, ale nachází v ní úkryt. I to je moudrost.

     Procházím chalupou. Kolik je v ní tajuplné veteše, starý šicí stroj, nějaké váhy se závažími na miskách, vše je pokryté měděnkou. Střešní okénko vroubí pavučiny, to ale není špína, je to pohřebiště různých můrek a mušek a nakonec i samotných pavouků, kteří nacházejí smrt ve vlastním důmyslném díle.

 

***

 

     Vzpomenu si na Zdenu z eldéenky. Je jí slabě přes třicet. Dvě děti porodila, při třetím se něco nezdařilo a zůstala postižená. Nemluví, nereaguje. Stařenky vyrábějí v dílničce plyšáky. Zdena občas plyšáka vezme a schová ho. Pro sebe? Pro miminko, které už nebude moci nikdy pochovat?

najmanka1     Nebo bývalý oficír Standa z hospody Na Koreji. Byl to svalnatý chlap, patřil k průzkumákům. Jednou nacvičoval s druhem ve zbrani u kasáren na Sloupu chvaty. Jeho kamarád uklouzl tak nešťastně, že se zabil. Standa zhubnul, kráčí nejistě. Kdo by v něm hledal namakaného vojáka? Nese si mrtvého kamaráda s sebou, stejně jako Zdena v sobě chová své třetí miminko.

     Jedeme na Nové Hutě koupit něco k pití. Stromy září všemi barvami, ale hodně listů už opadalo. Ve vzduchu je cítit, že se blíží chladné a sychravé listopadové mlhy. U hřbitovního plotu shrabuje stařec listí. Pracuje pomalu a soustředěně, z korun se na něj snášejí další listy. Nepotřebuju více, než pozorovat tohoto starce. To je mé vlastnictví přítomného okamžiku.

 

 

Text: Roman Szpuk

Foto: Roman Szpuk 

 


 

MINIATURY Romana Szpuka :

 

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice 

8. Pavoučice sněžná

9. Šla Kačenka podle vody

10. Vzpomínka na Krýmuse

11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

12. Letící oblaka

13. Pan Kodýdek

14. Cesta pulsu

15. Život a smrt

16. Deštníky

17. Poklady

18. Krucifixy

19. Velikonoční vejce

20. Koza v kapli

21. Kolečka vypálené trávy 

22. Boubínská noc

23. Ovečky

24. Bratři Kazarovi 

 25. Domov

26. Táta

27. David je fatalista

28. Noční bouřka na Boubíně

29. Fenka a okoun

30. Duha

31. Žluna

32. Rehabilitace

33. Bez střechy

34. Jako bílý šátek

35. Nepoučitelní

36. Dobršská brána

37. Hvězdy a psík

38. Malá ťapkající holčička

39. Zářijové plody 

40. Buchingerův dvůr 

41. Pouť na Luzný

42. Jaké má oči? 

 

{jcomments on}