Objektiv Martina Kramera
Často se píše o tom, že “nabízíme pohled objektivem” toho a toho fotografa. Většinou je to chápáno jako slovní obrat vyjadřující, “podívejte se, jak pěkně to vyfotil.” V případě sedmnáctiletého Martina Kramera ze Sušice ale dostává tohle slovní spojení jiný rozměr.
Martin, jehož fotografie máte možnost občas vidět i na webu www.sumava.eu, má těžkou oční vadu. Na jedno oko nevidí vůbec, na druhé vnímá asi 30 % z toho, co zdravý člověk. Přesto fotí. Objektiv je doslova jeho očima. Jak vypadá takový svět?
Martine, kdybys nám mohl trochu blíž popsat, jak vlastně vidíš svět? Bez objektivu.
Je těžké to popsat, ale představte si, že proti vám stojí člověk a vy mu nevidíte do obličeje… Také si nepřečtete SMS zprávy, noviny, ale od toho mám svou lupu, kterou nosím vždy u sebe.
Jak se k tobě chová okolí?
Okolí se chová dobře, samozřejmě byly nějaké problémy, ale to se vyřešilo… Lidé mě spíše berou jako takový “vzor”, vždy jim vyprávím, jak co dělám, jak se orientuji podle sluchu – kamarádi mi nevěřili, že je dokážu trefit z airsoftové pistole na kuličky bez zraku a jen podle sluchu, dopadlo to tak, že jsem střílel “jako někam jinam” a kamarád se strašně divil, že ho něco štípe po těle.
Bydlíš celý život v Sušici?
Ano, celý život jsem v Sušici, ale teď jsem “přes týden Pražák a o víkendu Sušičák”.
Mluvíme o tvém hendikepu, který ti ale nezabránil v tom, dělat co máš rád. S vadou zraku jsi se narodil?
Oční vady máme v bohužel v rodině už několik generací.
Chodil jsi i do běžné školy – jak ses vypořádal s učením? Kde teď studuješ?
Na základku až do čtvrté třídy jsem chodil v Sušici, učení bylo v pohodě, měli jsme strašně hodného pana třídního, který mi vše zvětšoval. Pak jsem chodil do Plzně na speciální školu pro zrakově postižené.
Teď studuji na speciálním gymnáziu pro nevidomé a slabozraké v Praze, takže každý týden jsem dvakrát na cestě do Prahy a z Prahy.
Jezdíš sám? Nemáš obavy? I když jsi na dráze asi jako doma, soudě podle množství fotek, které právě pro dráhu děláš.
Ano, většinou jezdím sám, obavy? Proč? Na dráze jsem opravdu skoro jako doma, není to tak strašné.
Co bys chtěl dělat jako profesi?
Rád bych pracoval jako redaktor v novinách či v rozhlase a také bych rád fotil pro nějaké noviny.
Tvoje fotky zveřejňujeme občas i my na www.isusice.eu. Jak ses dokázal vypořádat s tím, jak vůbec fotit, jak nastavit aparát, kam se postavit… odhadnout světlo. Neumím si to představit. Za tím, abys dnes fotil tak jak to umíš, asi stálo hodně stovek, možná tisíců, pokusů?
Četl jsem, koukal jsem na různé fotografie svých kolegů, snímků dělám hodně, ne každý se povede, ale vesměs mám štěstí. Navíc mám známého Honzu Krutáka, který se mnou fotografie dost často probírá a říká, co by bylo třeba udělat lépe, jak danou fotografii udělat hezčí, atraktivnější, prostě je to takový můj rádce.
Co nejraději fotíš?
Rád fotím železnici, přírodu, reportážní fotografie, občas vyfotím nějaké kamarádky…
Jak dokážeš fotky upravovat? Máš k tomu nějakou speciální techniku?
Nemám, upravím je tak, že si je zvětším co nejvíce to jde…
Kterou ze svých fotografií máš nejraději?
Tak to, popravdě, je hodně těžké, ale asi tuhle:
Kdyby tak šlo vystoupit ze tmy…
Martine, měl jsi někdy při svém “lovu objektivem” taky smůlu? Myslím tím, jestli ses díky svému hendikepu dostal někdy do nebezpečné situace (víc než je obvyklé).
Ty jo, tak to popravdě nevím, já všechno beru jako normál. Jednou jsem tedy skončil v rybníku, ale dopadlo to dobře … 🙂
Co rád děláš kromě focení?
No tak zajímám se o aktuální dění, občas si čtu nějakou kriminálku… Rád komunikuji s lidmi, rád chodím na procházky s neteří, synovcem a sestrou.
Martin je nezdolný optimista. Přesně naplňuje motto, že “když se chce, všechno jde.” Svůj hendikep nebere jako prohru, ale jako výzvu. Je samostatný a ví co chce. Podívejte se na jeho stránku a projděte se s ním jeho fotografiemi.
Kdybys měl tři přání jako v pohádce, která by to byla?
Obecně byl bych rád, kdyby na světě byli všichni v pohodě, neválčilo se a dokázali si někdy lidé pomoci…
Moc rád bych se osobně seznámil s dvojicí fotografů Alenou Dvořákovou a Viktorem Fischerem, kteří fotí úžasné série – jejich nejslavnějším projektem jsou Misie, jež vznikaly v Kazachstánu, Jižní Africe, Argentině, Chile a Česku.
Jeden takový nefotografický sen – rád bych jednou zažil celý den, službu, s hasiči nebo záchranáři zdravotníky.
Kdybych byl zdravý, určitě bych se chtěl stát záchranářem – tak nějak to pomáhání mám v sobě – no a s tím souvisí i moje třetí přání – jet do Afriky, kde bych rád nafotil snímky, ze kterých by se udělal kalendář a výtěžek z něho by se poslal do africké rozvojové země, aby i tamní děti mohly studovat.
Martine, díky za povídání, držím ti palce (a určitě nejen já), aby ti všechno vyšlo tak jak si přeješ, abys našel a využil svou příležitost. Přeji ti, aby se ti tvoje přání, nejen ta ‘pohádková’, splnila a abys na cestě k nim potkal co nejvíc dobrých lidí.
Věřím, že o tvých fotografiích ještě uslyšíme. Hodně štěstí!
Andrea Staňková, foto: archiv Martina Kramera
