Bratři Josef a Bohumil Hasilové patřili na konci 40. a začátku 50. let k převaděčům, kteří lidem pomáhali uprchnout z komunistického Československa. Josefa, který dnes žije Chicagu, označila StB jako Krále Šumavy – mezi ‘agenty chodci’ totiž neměl konkurenci. Každá doba má své hrdiny. Režimem oslavované, ale i stíhané. Jedním z největších fenoménů 20. století je právě Král Šumavy. Převaděč, který nejprve v policejní uniformě a později jako agent-chodec zachránil desítky lidí před komunistickou diktaturou.
V Českých Žlebech na Šumavě hledali historici dlouho přesné místo hrobu Bohumila Hasila – známého převaděče. Bohumil Hasil byl pohraničníky smrtelně postřelen 13. září 1950, když se spolu s bratrem vracel do Čech, aby do Bavorska převedl i svého syna. Jeho tělo pohraničníci tajně zakopali u zdi hřbitova právě v Českých Žlebech.
Místo posledního odpočinku Bohumila Hasila nebyli nijak označeno, nedalo se najít přesné místo, kde bylo tělo pochováno. Pokoušeli s o to odborníci i historici, nejen rodina měla zájem na tom, aby na hřbitově v Českých žlebech byla umístěna alespoň pamětní deska.
S bratrem Bohumila Hasila, Josefem, který v únoru oslavil 90. narozeniny a trvale žije v Chicagu, se po revoluci setkal také současný ministr kultury Daniel Herman. Na místech, kde působil Král Šumavy, pobýval už jako mladík a opravoval na hřbitově náhrobky. Ještě jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů se pokoušel najít v Českých Žlebech neznámý hrob Hasilova zastřeleného bratra Bohumila.
Ob sám uvedl, že pokládá za velký dluh, že ti, kdo kdo stříleli na lidi, kteří se pokoušeli dostat na svobodu, památníky mají, ale ti, již svobodu hájili, je nemají a přislíbil pomoc.
Na Daniela Hermana se ale obraceli i současní šumavští patrioti, například sušický Karel Rendl, který jej oslovil už coby ministra:
„Pane ministře chtěl bych Vás poprosit jestli by nestálo za úvahu ,teď když jste byl zvolen do vlády a jste tedy hlavním správcem kulturního dědictví našeho národa ,přispět vahou své funkce k pořízení pamětní desky pro bratra Josefa Hasila.
Tito lidé, jak jste sám říkal v několika článcích, přispěli nejvyšší obětí, abychom se mohli cítit jako národ normálních lidí a ne jako komunističtí slouhové a udavači. Chtěl bych vám nabídnout pomoc, pokud o ni budete stát, jak osobní, tak finanční na pořízení této pamětní desky, na kapličku hřbitova, jak jste navrhoval. Myslím, že je nás tady na Šumavě mnohem více svobodomyslných, než těch, kteří dodnes brání komunismus. Za všechny jmenuji pana Emila Kintzla, se kterým spolupracuji na odstranění doposud existujících komunistických nesmyslů, které se na hranici ještě objevují. “
Jen několik málo dní po oslovení ministra přišla odpověď:
„Vážený pane Rendle,
děkuji Vám za Vaši nabídku pomoci při realizaci projektu pamětní desky Josefa Hasila. Dovoluji si Vám touto cestou předat informaci, ze pamětní deska byla umístěna minulý měsíc (únor) na hřbitově v Českých Žlebech.
S pozdravem a přáním … Daniel Herman.“
Je potěšitelné, že někteří politici plní sliby, a to i ty, které učinili veřejně ještě bez „nálepky velkého politika“.
Umístění pamětní desky s povděkem přijalo, kromě rodiny Bohumila Hasila samotné, mnoho pamětníků, šumavských patriotů i potomků těch, kteří o tom již vědět nemohou.
-red-
{jcomments off}
