Historické mezníky ve městech Douzelage je název literárně výtvarného projektu, který na konferenci ve Zvolenu v květnu 2012 vyhlásili zástupci z nizozemského Meerssenu.
Cílem projektu je sestavit knihu příběhů z jednotlivých členských měst Douzelage. Projekt je určen pro žáky a studenty ve věku 12 – 18 let. V literární části bylo úkolem napsat příběh na téma významné historické události, podle které bylo město pojmenováno nebo jiné události, která významně ovlivnila rozvoj města. Pro naše město jsme po dohodě s PhDr. Janem Lhotákem, historikem Muzea Šumavy v Sušici, vybrali téma PŘÍBĚH SUŠICKÉ SIRKY.
Výbor Douzelage Sušice vyhlásil soutěž pro žáky a studenty sušických škol o nejlepší příběh na toto téma. Do této literární části zaslalo své práce osm žáků ze ZŠ Sušice, Lerchova ul. a jeden žák ze ZŠ T.G.Masaryka.
Vítězkou se stala Blanka Nováková, žákyně třídy 9. A ZŠ Sušice Lerchova ul., která jako odměnu obdržela poukázku na knihy v hodnotě 500 Kč. Její „Příběh sušické sirky Škrtalky” spolu s překladem do angličtiny, který zpracoval Bc. Josef Nový, bude zaslán do pořadatelského města Meerssen k uveřejnění ve výše zmiňované knize.
Blanka Nováková s místostarostkou Ing. Věrou Marešovou při převzetí ceny za literární část.
Ve druhé etapě projektu byla vyhlášena výtvarná soutěž, ve které žáci vytvářeli ilustrace k tomuto příběhu. Do této části byly zaslány čtyři práce ze ZŠ T.G.M. od žáků p. uč. Oudesové, čtyři obrázky ze ZŠ Lerchova namalovali žáci p. uč. Novákové, tři práce vznikly na Gymnáziu Sušice, kde soutěž iniciovala p. uč. Volná, a čtyři ilustrace vytvořili žáci z výtvarného oboru p. uč. Chmelíkové ze ZUŠ Fr. Stupky v Sušici. K vyhodnocení výtvarných prací byly do odborné poroty přizvány Mgr. Olga Hrachová a Mgr. Ivana Katrušáková, které vybraly dvě nejlepší ilustrace – Dagmar Lidinské z výtvarného oboru ZUŠ a Jany Vichrové z gymnázia. Obě vítězky obdržely poukázky na výtvarné potřeby v hodnotě 500 Kč. Dále porota ocenila čestným uznáním práce Jonáše Baierla, Moniky Šlajsové a Renaty Kraucherové ze ZUŠ, Zuzany Heřmanové z 8. B ZŠ T. G. M a Petry Tomáškové z Gymnázia Sušice.
Dagmar Lidinská s vítěznou ilustrací.
Děkujeme všem zúčastněným žákům za účast v soutěži a jejich pedagogům za podporu žáků. Konečný výsledek projektu – knihu s příběhy a obrázky z celé Evropy si budete moci prohlédnout v městské knihovně příští rok. (an)
Druhá vítězná ilustrace autorky Jany Vichrové.
———————
PŘÍBĚH SUŠICKÉ SIRKY ŠKRTALKY
Blanka Nováková, 15 let, Sušice, ČR
Dobrý den, dovolte, abych se vám představila. Jmenuji se Sirka Škrtalka a jsem první sirka, která byla vyrobena v Sušici. Mým výrobcem byl Vojtěch Scheinost. Je mi už 173 let, takže už něco pamatuju. No, tak abych vám to řekla hezky od začátku…
Když jsem se narodila, pokud se tomu tak dá vůbec říkat, první člověk, kterého jsem viděla, byl Vojtěch Scheinost, který se původně živil jako truhlář. Za vyučením se vydal do světa až do Vídně a po návratu do svého rodného města v podhůří krásné Šumavy mě vyrobil ve své malé primitivní dílničce. On se totiž z Vídně nevrátil sám. S budoucí manželkou si padli do oka při práci v laboratoři vídeňského lékárníka Štěpána Römera, u kterého Marie Urbancová pomáhala míchat tajnou hořlavou směs pro fosforové zápalky. Mladý truhlářský tovaryš Vojtěch na ty sirky hobloval dřevěný drát, jak se dříve říkalo zápalkovému dřívku. Oba dva tedy měli své zkušenosti, a tak mému narození nic nebránilo.
Když jsem se narodila, byla temná noc a pan Vojtěch usilovně pracoval pouze při světle svíčky. Pak vyrobil také mé sestřičky, které jsou samozřejmě ve stejné krabičce jako já a každý den mi dělají společnost. Já už jsem ležela na dřevěném ponku a čekala na ostatní. Odtud jsem viděla celou dílničku jako na dlani. Byla zařízena skromně, ale útulně. Největší část zabíraly dvě obrovské skříně, vedle ponku pak stála kovová skříňka se spoustou zásuvek. Nejzvláštnější ze všeho byla podivná hmota, kterou pan Scheinost potíral hlavičky všem sirkám. Voněla sice podivně, ale měla krásnou barvu.
V této dílničce jsme s ostatními Škrtalkami trávily opravdu hodně času. Nebyly jsme tam samy, každý den nám přibývaly další a další kamarádky. Jednoho dne jsme si řekly, že by bylo fajn, kdybychom si společně začaly psát takovou malou kroniku, kam bychom zapisovaly vše, co se nám stane.
První událostí, kterou jsme si zapsaly, byl rok 1839, kdy nás pan Vojtěch Scheinost začal vyrábět. Mezi námi jsme mu často říkaly jednoduše Vojta. Pracoval na našem zdokonalení ve dne v noci. Občas jsme si se Škrtalkami říkaly, že je snad na baterky a je jen otázkou času, kdy se mu tyto baterie vybijí. Téměř nespal, jen aby přišel na nějaký zlepšovák. Čas od času jsme si přály, aby toho už na chvíli nechal a my se konečně mohly v noci pořádně vyspat.
Zlepšilo se to až tehdy, když se Vojta dal dohromady s panem Bernardem Fürthem, významným sušickým obchodníkem. To se začaly dít věci. Nastalo veliké stěhování na okraj města Sušice. Už to nebyla malá truhlářská dílnička, ale průmyslový podnik, ve kterém se začaly používat první stroje a jednoduché nástroje. Náš Vojta se stal ředitelem a do výroby přispěl novým zasouvacím strojem pro máčení dřívek, který byl zhotovený podle jeho návrhu. V naší továrně tou dobou pracovalo více než 300 zaměstnanců. A naše kamarádky už cestovaly po celé Evropě, některé se dostaly až do Orientu a dokonce za moře.
Roku 1849 bohužel Vojtův společník pan Fürth zemřel, a protože jeho dědicové moc nechtěli uznat Vojtovy zásluhy, nezbylo mu nic jiného, než si založit novou společnost. Naštěstí vše dobře dopadlo a ve výrobě sirek se pokračovalo dál. Za pár let se naše sirkárna stala největší v Rakousko – Uhersku a sušické sirky začaly putovat do Asie, Ameriky, Afriky i Austrálie. Byly jsme tak slavné, že si nás všiml i slavný pan Karel Havlíček Borovský a ve svém díle Král Lávra o nás napsal: …
„Po Češích doma vždycky malý sled,
ale všude jinde naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.”
V roce 1903 jsme já a moje sestřičky vstoupily do historie jako akciová společnost SOLO. Na naší slávě se podílely i krabičky s krásnými nálepkami. Určitě jste je někdy viděli: obrázek klíče, nůžek nebo dýmky s nápisy SOLO a SAFETY MATCHES – bezpečnostní zápalky. Známá jsou také vyobrazení tři zámky, tři růže nebo dvě vejce. Právě obrázek klíče dal naší továrně to slavné jméno: na nálepce bylo napsáno „SOLO SCHLÜSSEL”, což znamená „JEDEN KLÍČ”.
Bohužel období naší slávy netrvalo dlouho, protože po celosvětové krizi musela být výroba roku 1932 zastavena. Čekalo nás velké stěhování do skladů. Neustále nás převáželi z jedné místnosti do druhé, z jednoho skladu do druhého, zkrátka si pohybu v krabičce každá z nás užila do sytosti. Nepříjemné to bylo v tom ohledu, že žádná ze sirek nevěděla, jak to bude dál a kde skutečně skončíme. Až Škrtalka Matylda zaslechla, že naši výrobu nahradili výrobou kelímků, držátek na pera a pouzder. „Cožpak už nikdo sirky potřebovat nebude? Co jen s námi bude?” pomyslely jsme si smutně.
Schované ve skladech jsme musely společně překonat i druhou světovou válku, ale pak nám svitlo světýlko naděje, když jsme se dozvěděly, že se opět začne s naší výrobou. Pár dní po skončení války se opravdu začalo znovu vyrábět a v roce 1949 dostala naše továrna nový název: SOLO Sušice, národní podnik. Postupně se zase začínáme šířit po celém světě. V továrně se objevují nové stroje a různé automatické linky, takže je nás čím dál víc. V 80. letech minulého století nás potkala ještě jedna velká změna, a to změna našeho příbytku. Už jsme nebydlely v dřevěné dýhové krabičce, ale místo toho jsme dostaly krabičku z papírového kartónu. Byla o hodně lehčí a také praktičtější. To by Vojta koukal!
Za pár let nastala další změna v názvu. Já už jsem byla tenkrát dost stará, tak jsem tomu moc nerozuměla. Přejmenovali nás na SOLO SIRKÁRNA, akciová společnost. Jednoho dne SOLO SIRKÁRNA a.s. Sušice udělala takový experiment. Ptáte se, co to bylo? Jaký experiment?
Tak tedy, tato společnost se pokusila o rekord. Vyrobili největší bezpečnostní zápalku na světě. Měřila přesně 70 x 70 x 3600 milimetrů a vážila 7,6 kilogramů. Tato sirka byla vyrobena z velikého množství vysušeného a parafinovaného osikového dřeva, které mělo po zapálení směsi, ze které byla vyrobena hlavička, shořet. A tak se také stalo. V sobotu dne 24. května roku 2008 byla obří sirka představena na sušickém Náměstí Svobody v rámci Sušických slavností. Pan Věroslav Puchinger, který byl tehdy generálním ředitelem sirkárny SOLO Sušice, před zraky několika stovek diváků sirku zapálil pomocí normální malé papírové krabičky. Hořela 1 minutu a 20 vteřin, dřevo pak hořelo další 3 minuty. O zápalce maximálních rozměrů si dodnes povídá celé okolí, celý kraj a možná i celá Česká republika, protože rekord byl oficiálně uznán a je zapsán do České knihy rekordů. My Škrtalky jsme na tuto událost velmi hrdé a nikdy na ní nezapomeneme. Na počest největší sirky a vydařeného rekordu se konaly večírky a celá Sušice to slavila. Já a mé kamarádky sirky jsme byly tou dobou velice šťastné.
Bohužel naše štěstí netrvalo dlouho. Představte si, co se nestalo, vlastně stalo. Vyrábělo se nás čím dál míň, protože prý nás lidé přestávají používat, a v roce 2008 skončila naše dlouholetá výroba tady v Sušici. To by Vojta koukal, a asi i zaplakal. Ono to s tím důvodem, že nás lidi nepoužívají, asi nebude tak docela pravda, protože bylo rozhodnuto, že všechny stroje se přestěhují do daleké Indie a výroba se přesune tam. Takže část z nás čekalo veliké stěhování. No, necháme se překvapit, jak to bude dál. Nicméně nikdy nezapomeneme na našeho Vojtu, který s velkým nadšením a v malé dílničce začal s naší výrobou.
Možná si asi říkáte, jak to všechno vím, jak jsem těch 173 let přežila a jak to, že se mnou nikdo nikdy neškrtl. To jen proto, že jsem jedna ze sirek Škrtalek vystavených v Muzeu Šumavy, které se nachází v Sušici na náměstí, abych připomínala slavnou dobu výroby sušických sirek.
Já, sirka Škrtalka, se s vámi tímto loučím a jsem ráda, že jsem vám mohla vyprávět tento příběh. Bez sirek by totiž naše město nebylo tím, čím je dnes. I když se zde sirky už nevyrábějí, Sušice je stále považována za kolébku sirkařství. A ptáte se, kolik se vlastně těch sirek v Sušici vyrobilo? Co myslíte? Miliardy? Biliony? Triliony ….? Tak to asi už nikdy nikdo nespočítá.
Až budete mít někdy cestu kolem sušického muzea, určitě se zastavte na návštěvu. Ráda si s vámi popovídám a spoustu věcí vám ukážu. A kdybyste náhodou měli cestu do Indie, tak vás moc prosím, pozdravujte tam a přivezte mi nějaký pěkný dárek od mých vzdálených kamarádek Škrtalek, které se musely společně se sušickými stroji přestěhovat. Zatím od nich nemám příliš podrobné zprávy. Vím jen, že jich stále přibývá a stále se celkem úspěšně prodávají po celém světě i se svým klasickým obrázkem klíčů, nůžek a fajfky, i když se sem tam objevují i speciální reklamní obrázky. Také jsou k mání v různých velikostech. Nové společnosti SOLO MATCHES & FLAMES, a.s. nezbývá než popřát mnoho úspěchů a držet jí palce, aby „sušické sirky”, přestože teď mají exotický původ, hrdě reprezentovaly naše město po celém světě i nadále.
——–
Rekordní zápalka: 24. 05. 2008, Sušice, náměstí
Foto archiv redakce.
