Marie Bubeníková: Rok šumavské vesnice
Ilustrace: Josef Černý
ZÁŘÍ
ZÁŘÍ
Jak krásné jméno má tento devátý měsíc v roce. Poetika z něho jen čiší. Proč se tak vlastně jmenuje? Svádí nás to k domněnce, že je to pro barevnost přírody, pro krásu, která opravdu září. Sice se příroda opravdu barevně vyřádí, je krásné sledovat v době babího léta měnící se barvy, ale je to chyba. Není to podle toho, ale podobně jako říjen od slova říje, říjiti, namlouvati si. Je to období zvířecích námluv. Ve staročeštině to prý bylo slovo za řuje, za říje. Z toho se pak postupem času vyvinulo slovo zářuj, zářij až z toho bylo naše září.
Co srpen nedovařil, září nedosmaží
Začátek tohoto měsíce přináší lidem i hovadům zlé páry
V září mnoho požárů bývá, proto se obloha rdívá
Teplé září, proto se ovoci a vínku daří
Na dešti v září rolníku mnoho záleží
Zářijový déšť, polím potrava, zářijové spršky pro víno otrava
Zářijová slota, hrstka deště, fůra bláta
Po hojných deštích v září, osení zimní se daří
Bouřky v druhé polovině přinášejí mnoho větrů
Bouřky v září, sníh v prosinci
Bouřky v září, na jaře mnoho sněhu
Teplé září, říjen se mračí
Září víno vaří a co nedovaří, říjen nedopeče
Touží-li září po rose, bude v říjnu bláta po ose
Jaké počasí v září, tak se i v březnu daří
Babí léto, to je léto na odchodě
Divoké husy na odletu, bude konec babímu létu
Divoké husy svačinu odnášejí a zimu přinášejí
Když čečetek nevídati, hotov se na tuhou zimu
Září jezdí na strakaté kobyle
Ozve-li se v září hrom, bude v zimě zavát každý strom
Pěkné růže v zahradách věští pěkný podzimek a pozdní zimu
Podzimní září bohaté na mlhu, v zimě hodně závějí a sněhu
Září je ve vzpomínkách pamětníků spojováno hlavně s vybíráním brambor, ohníčky z bramborové natě, ve kterých se po zvláčení vypaběrkované brambory pekly. Někdy se ani na vybírání nečekalo, taková to byla dobrota. Pěkně opatrně se děti připlížily k bramborovému políčku, zlehka pod trsem vybraly pár brambor, zem zpátky přihrnuly a když to udělaly u několika trsů, měly o tu dobrotu postaráno. Kdeže nějaké smažené hranolky nebo lupínky. Pěkně pečené brambory ve žhavém popelu…..
Když se pohůnci dostatečně posílili, začaly různé hry. Na oheň přihodili náruč syrové natě nebo polosuché trávy a když ohníček dýmal jako dnešní fabriky, skákali přes něj. Velkou ostudu měl ten, kdo se bál, nebo jej oči štípaly a slzely. Nebo ještě hůř, pro velkou ,,babu” špatně odhadl vzdálenost a do ohně pak skočil.
Oblíbenou hrou byly drápky. To se vzalo pět stejných kamínků a postupně se vyhazovaly do výšky a chytaly jednou rukou, hrála se slepá bába, nebo krvavé koleno …
Září ale není a nebylo jen dobou sklizně brambor, nebo některého druhu ovoce.
Dnes je především měsícem, kdy nastupují děti do školy. V Sušici je pouť a slavné mše v kostele .I dříve se po mši chodilo na pouťový trh, bez vietnamských stánků, jen s řemeslnými výrobky, nebo dobytkem.
Někdy, jako v roce 1946, bylo podle starého zemědělského kalendáře trhů víc. Mimo ten jmenovaný pouťový to bylo 7. ledna a 21. března. To byl jen dobytčí, 3. června pak dobytek a zboží, 2. července dobytek, 16. srpna a 4. října opět zboží a dobytek a 27.listopadu zase jen dobytek. Měli hospodáři tedy kde nakupovat.
Lidé se snažili živit zpěvem na poutích, nebo vyprávěním pohádek a pověstí. Do Sušice prý také jeden takový trhovec chodíval a vyprávěl staré příběhy a pověsti tohoto kraje. Byl místními velmi oblíben a těšili se vždy již dlouho dopředu na jeho příchod. Snad prý vyprávěl i o hradech v okolí, o namyšlené šlechtě. Některé příběhy se vypráví mezi lidmi dosud, jiné se dají najít jen ve starých knihách Muzea Šumavy jako tato:
O jezeře na Svatoboru
Jednou objevili dva drvoštěpové na Svatoboru v jakémsi těžko přístupném místě malou studánku, jež se zdála být velmi hluboká. Vnořili do ní sekeru, ale na dno nedosáhli. Přinesli tedy dlouhou tyč, ale ani tou na dno nedosáhli. Spustili tedy do studánky dlouhý provaz zatížený kamenem, ale marně. Studánka byla bezedná. Bylo to prý ,,mořské oko” svědčící o tom, že pod zemí je velké jezero. Lidé si povídají, že až bude zase jednou v Čechách zle, cizí vojsko zde bude řádit v Sušici a jejím okolí, pak jezero protrhne boky hory Svatoboru, zatopí celé město a všichni nepřátelé budou utopeni.
O hradní studni
Tuto pověst jsem slyšela i v ústním podání, jenže se děj neodehrával na Rabí, ale na Kašperku a kachna nevyplavala na rybníčku, ale na Zlatém potoce. Je to již mnoho let, co jsem ji na Kašperku poslouchala a když ji pak průvodkyně vyprávěla i na Rabí, hodně jsem se divila. Ale ono na každém šprochu je pravdy trochu….
O tajných chodbách se hovořilo i ve spojitosti s Dlouhoveským statkem, zámkem, kde do rozsáhlého sklepení měla též ústit tajná chodba až z Kašperku. Panstvo, které hrad obývalo, prý ji použilo jen jednou. Nebylo to při nějakém obléhání nebo válce, ale v míru. Všechny přístupové cesty tehdy zapadly sněhem až dva metry vysoko a z hradu ani na hrad nebylo možné se nijak dostat. Zásoby valem ubývaly a od hladu a jisté smrti je zachránila právě zmíněná chodba. Majitel pak nakázal ustanovit spolehlivého čeledína, který měl na starost údržbu všech tajných chodeb.
Na hradě Rabí ve druhém nádvoří je studna, tesaná ve skále. Je velmi hluboká. Stála prý o celé dva groše víc, než stavba celého hradu. Když lidé ještě chodili na hrad do kostela, nahlíželi do studny, v níž bylo vidět ve stěnách vytesané kapličky. Rábští by byli rádi věděli odkud teče voda do studny, nebo je-li z ní nějaký východ, který by se dal v případě ohrožení použít. I chytili kachnu, dali jí na krk červenou pásku a hodili jí do studny. Kachna pak plavala druhý den na malém rybníčku pod hradem.
Později byl přístup ke studni zakázán. Jednoho dne snesla se nad Rabím velká bouře. Blesk udeřil do skály nad studnou a věž stojící na skále se zbořila. Kamení ze sesutého paláce studnu zasypalo tak, že po ní nebylo ani památky. Objevili jí opět, když se po letech uklízely sutiny uvnitř hradu.
Jinak vypravuje se též pověst v tom smyslu, že páni Rábští pustili při jednom obléhání kachnu do vody ve studni, aby vyplavala ven. Vysmívali se tak obléhajícím, že mají ještě dostatek drůbeže a že tedy nebudou vyhladověni.
Bludičky
Na Šumavě je plno močálových slatí, jež se staly hrobem každému, kdo se ubírá tudy zvlášť za doby zimní, kdy sníh překryje zrádný močál. Mnohý tam leží na chladném temném dně, kde slizký kal a nesčetné kořeny jej přidržely. Obyvatelé těchto míst věří, že zde duše zhynulých zde, bloudí. Pocestnému se ježí hrůzou vlasy, když vidí poskakovat po slatinách světla bludiček. Tu modravý plamínek vyšlehne, vedle něho zase jiný. Vzplanou, zaniknou a opět vzplanou. Zvlášť za nocí podzimních se ukazují. Lidé si vypravují, že bludičky dupají těžkou patou po člověku, jež se dostal do jejich příšerného reje. Každý hledí proto uniknout nečistým silám, ohrožujícím tělo a duši. Běda tomu, kdo by na ně zahvízdl, hned je má v patách. Zachrání se včas jen skokem za práh domu. Tam nemají moci.
Balvan u řeky Vydry
Na pravém břehu řeky Vydry pod chatou Turnerovou stojí mohutný balvan, nad nímž je kovový kříž. O tomto balvanu se vypravuje, že každý okolo jdoucí člověk má se ho dotknouti rukou. Prý se tím ten balvan stále posouvá. Až pak přijde ten, po jehož doteku se balvan do řeky svalí, nastane konec světa.
Hrnčíř
Blízko Petrovic u Sušice bývalo na vrchu Hrnčíři hradiště, obehnané trojnásobnými valy. Tyto valy jsou ještě patrné. O Hrnčíři se vypravuje následující pověst.
Před mnoha lety žil na tomto hrádku bohatý pán, jenž žil ve velkém blahobytu. Proto jeho dcery neuvěřitelně zpychly a daly si udělat střevíce ze chleba, Božího to daru. Jakmile však střevíce obuly, rozlehla se strašná rána a hrádek se sesul v hromadu kamení. Dcery se proměnily v kachny, které pak plavaly po jezírku, které bylo pod hradem a s teskným pohledem k vršku Hrnčíř, vzpomínaly na nerozvážnost svého činu.
Zda-li zmíněný pouťový vypravěč vyprávěl jen tyto pověsti , nevím. Jisté je, že je líčil určitě barvitěji pro své posluchače, než, jak jste měli nyní možnost nahlédnout do knihy z Muzea Šumavy.
Jaké počasí o Jiljím panuje (1.9), takové celý měsíc se ukazuje
Jiljí jasný, podzim krásný
Je-li Jiljí krásný den, krásný podzim zvěstujem
Na Svatého Štěpána krále (2.9) je už léta namále
Jaké počasí na Narození Panny Marie (6.9), takové je po čtyři neděle
Na Marie narození, vlaštovek rozloučení
Po Svatém Kříži (14.9) podzim se blíží
Od Panny Marie Sedmibolestné (15.9) teplota nejrychleji klesne
Svatá Ludmila (16.9) deštěm obmyla
Je-li na Matouše (21.9) pěkný den, mají vinaři naději na pěknou sklizeň
Po Matouši, čepici na uši
Na Svatého Cypriána (26.9), chladno často zrána
Svatý Václav (28.9) v slunci září, sklizeň řepy se vydaří
Svatý Václav víno chrání, po něm bude vinobraní
Na Václava českého, bývá vína nového
Na Svatého Václava, bývá bláta záplava
Přijde Václav, kamna připrav
Na Svatého Václava, každá pláňka dozrává
Svatý Václav tady, sklízí všechny hady
Padají-li před Svatým Michalem (29.9) žaludy, nastane tuhá zima
Je-li o Michalu jasná noc, zvěstuje se zimy moc, je-li mlhavá a vlhká, nebudou chladna velká
Jasný den na Michala, urodí se příště obilí a bude dobrý masopust
Na Svatého Jeronýma (30.9) stěhuje se k nám už zima
Tolik nám o září říkají pranostiky. Je to vlastně měsíc, který by nás již měl částečně připravit na to, že přijdou podzimní plískanice, že bude čím dál a víc chladněji a přenést nás pomalu z letních dnů do těch podzimních.
Nesmí samozřejmě chybět ,,babí léto”, několik teplých dní s létem na rozloučenou, které nám příroda ještě nabízí. Od nepanšti se tyto poslední teplé dny využívaly na venkově převážně ke sklizni ještě nesklizeného. A to různého ovoce, již vzpomínaných brambor, nebo nějaké zeleniny.
Záleží hodně na době, kdy se teplo projeví, samozřejmě, že všichni sklízeli pokud možno v suchém počasí, aby úroda vydržela co nejdéle a nehnila. Čekalo se někdy až do konce měsíce, aby sklizeň proběhla tak jak má být.
A tak měly hospodyně od nepaměti plné ruce práce nejen na jaře, ale i v létě a na podzim. .Bylo třeba všechnu úrodu zpracovat, usušit,nebo řádně uklidit do sklepů. Mimo jakéhosi kompotování, které se od našeho dost lišilo, neboť se ovoce nakládalo do soli, nebo do alkoholu, ale to se spíš používalo v měšťanských rodinách, se ovoce zpracovávalo hlavně sušením. Dávalo se do pecí po upečení chleba, když pec pomalu vychládala, nebo do trouby u kachlových kamen. Tam se topilo kvůli vaření a tak mohlo ovoce pomalu vysychat a hospodyně si již správnou teplotu v pohodě ohlídala.
Například před třicetiletou válkou byly české sušené švestky tak proslavené, že je kupci od venkovanů skupovali ve velkém a vozili do Prahy, kam si pak pro ně jezdili zase kupci až z Norimberka. Tehdy nejen na venkově jedli sušené ovoce, ale i mlsní měšťané si jej hojně nakupovali a měli doma plné truhličky sušených švestek, hrušek a křížal z jablek. Sušením se dalo zpracovat i ovoce, které by dlouho nevydrželo a byla tak získávána zdravá potravina, která sloužila nejen jako mlsek pro děti při jakékoliv nadílce, či koledě, ale i jako velmi výživná potravina, ze které se dobře vařilo, ochránila zdraví a zasytila pro hojnost ovocných cukrů.
Švestky naše hospodyňky ale uchovávaly i ve formě tekuté, nebo polotekuté. Samozřejmě jsou tím míněna povidla, klevely, nebo švestkové rozvárky. Ovšem slivovice se pálila také, pro zdravotní účely.
Ve starých receptářích, které se ještě děděním z pokolení na pokolení zachovaly v některých rodinách dodnes. V těchto notně používaných sešítcích po pra pra prababičkách se můžeme dočíst i jiné rady, než jak sušit ovoce, či vařit povidla aby neprskala.
Tato moudra, která se získávala léty zkušeností, byla velmi ceněna a stávalo se nezřídka, že neměla-li chudá dívka z chalupy žádného věna, snažila se jí matka alespoň dát všechny staré rady pěkně sepsané. Někdy jí ještě před svatbou mořila, až se naučila vše nazpaměť, aby jí ženich po čase jako nemehlo domů s ostudou neposlal.
V těchto starých receptářích se vážně najde všelicos. Od vaření, pečení, sušení, přes údržbu zahrad, zahrádek, trochu bylin pro zdraví, trochu pro krásu a hlavně rady do domácností. Některé nám mohou připadat zastaralé, některé se při troše fantazie dají použít i dnes. Některé receptáře jsou psány formou deníčku, nebo-li zápisníčku mladé hospodyně, aby věděla kdy a kde učinila chybu a té se mohla pro příště vyvarovat. Obdobou jsou dnešní kuchařské knihy, do kterých si ženy pak dopisují svoje poznatky a poznámky k jednotlivým receptům. Je pravda, že dnes se nedá zapsat si, kolik která potravina stojí, kde nejlépe nakoupit petrolej, kdy objednat kominíka, jako to dělaly hospodyně za časů o kterých je zde psáno. Ty svým dcerám a vnučkám radily, kde jsou spolehliví řemeslníci, v kterém obchodě nešidí..
Měla jsem možnost se do takového deníčku jedné paní z Dlouhé Vsi podívat. Bohužel, je to již řádka let a opravdu jsem jen nakoukla. Paní již není mezi námi a ten krásný notes se někam ztratil, zřejmě jej dědicové spálili jako nepotřebný. Byl to opravdu skvost, včetně kreslených pokynů jak správně roztopit pec, jak ve kterých kamnech v domě co nejlépe hoří a jak v nich nejsnadněji rozdělat.
Tehdy jsem si vypsala pět nejzajímavějších rad, které se mi moc líbily.
Co uděláš, když se spálíš
Když se kuchařka spálí nebo opaří, což se při učení každé stává, nechť honem rozbije vejce a tou mázdrou, co ve skořápce jest, spálené nebo opařené místo obloží a pořád jak to přischne, bílkem maže. To pak všechnu tu horkost vytáhne a není žádný puchýř. Nesmí se ale spálené místo dříve namočit, než všechna horkost zmizela.
Vejce nebo jablka zmrzlé napravit
Když jsou vejce od mrazu tržená, nebo jablka zmrzlá, mají se do hodně studené vody ponořiti, dříve než do tepla přijdou. Potom teprve do teplé světnice dát. Tak mráz znenáhla z nich zase vyjde. Když již půl hodiny ve studené vodě leží, neškodí ji vylít a zase čerstvou studenou nalít. Tak vejce rozmrzne a nezvodnatí, aniž jablko změkne, což by se jistě stalo, kdyby se tak do tepla daly.
Když se smetana připálí
Když se smetana na hrnek připálí, tak se hrnek zevnitř namaže lojovou svíčkou v tom místě, kde je nejvíc napáleno a zase se k ohni přistaví. Tak z většího dílu připálenina zmizí.
Jak kopr uchovati
Mladé snítky kopru oprati a nechati oschnout jest bezpodmínečně nutno. Pak můžeme svisle urovnati do sklenice se širším hrdlem, zalít převařeným a vychladlým octem. Přisolení jest možné a uchováváme v tmavé a chladné špajzce.
Kterak vinný ocet strojiti
Vezmi co nejkyselejší vinné hrozny a vyždímej skrze čistou utěrku. Vlij do nádoby a přilij k tomu dobrého vinného octa a nechť postojí a usadí se dobře. Potom zceď zase z toho droždí a přilij k tomu více toho vytlačeného vína a nech ať opět ustojí a zase zceď. To učiň tak často, kolik dobrého octa míti chceš.
Tak, tolik poučení ze starých receptů, které je třeba jako velký poklad chránit a ne se jich bezmyšlenkovitě zbavovat. I když je v dnešní době těžko pochopíme, je to památka..
O kosti z Mouřence
V jednom z posledních dřevařských dvojdomků v Dlouhé Vsi, při silnici na Kašperské Hory, žil jeden dost chudý dřevařský dělník se svou rodinou. Tehdy nebylo v lese moc práce, kůrovcová kalamita byla dávno zlikvidována, Swanzerberk moc dřeva nepotřeboval, čekal na nové objednávky z Prahy. Ten rok v zimě uhodily mrazy, jaké ani staří pamětníci nepamatovali. Ke vší té zoufalé bídě se chalupníkovi roznemohla malá dcerka. Bylo jí den ode dne hůř a hůř. Všechny vyzkoušené lektvary se minuly účinkem, lékař jenom kroutil hlavou. Trápili se spolu se ženou velice, bylo to jejich jediné dítě. Nevěděl nikdo jak holčičce pomoci, i faráře s posledním pomazáním chtěli povolat k nemocné. Pak jim ze sousedů někdo poradil, že si prabába vzpomněla, že na Nuzerovské Stráži žije stará vědma, která se v různých nemocech, bylinkách a lektvarech vyzná.
Vypravil se tedy nešťastný otec za ní a s sebou v uzlíčku nesl, co doma našel cennějšího, aby pomoc pro dceru vyprosil a zaplatit něčím mohl. Poradila mu tehdy, prý umí uvařit medicínu, která by děvčeti pomohla, ale potřebuje k tomu kus hnáty z kostnice na Mouřenci nad Annínem,.odkud si z pouti na Svatou Annu svou zvláštní chorobu přinesla a od té doby se jí nemohla zbavit. Snad ji tam někdo uhranul, či na něco nečistého pohlédla. ,,Tvou nemocnou dceru zachráním, ale ty se střez, abys se, až budeš mít kost v kapse, otočil, či do kroku rychle přidal, nebo se z cesty nějak uhnul. Duchové, kteří ti budou v patách tě okamžitě roztrhají na kusy a tvé dceři již nikdo nepomůže……..” Tak řekla bylinkářka a poslala jej pryč. Celý vyděšený se tedy otec pustil o mrazivé půlnoci na vršek, kde Mouřenecký kostelík, tedy kostel Svatého Mořice, stojí. Sebral první zbytek lidské ruky, který v kostnici uviděl, strčil jej do kapsy a otočil se k domovu. Strašně se bál, co se bude dít. Za ním se nejprve ozval hrozný ryk, spustila se sněhová vánice a okolo něho se začaly míhat tmavé stíny. Snažil se jít dál svým tempem, i když by nejraději vše zahodil a utíkal, co mu nohy stačily, jen myšlenka na své nemocné dítě ho stále brzdila.
Potichu se modlil a doufal, že vše dobře dopadne a domů se vrátí. Jak se blížil k domovu, zdálo se mu,že duchové již nelétají tak blízko něho, i ryk a vánice jako by ustávaly. Celý šťastný nedal pozor na cestu a příliš brzy odbočil. Sice byl skoro na dohled k vesnici, ale spletl se l a svou chybu si uvědomil, až když strašidelný rej okolo jeho hlavy opět houstl a zoufalý jekot duchů se měnil na vítězný. Vždyť já se vracím zpět druhou stranou řeky, blesklo mu hlavou, sebral veškerou svou odvahu a rozběhl se domů, co nejrychleji uměl. Duchové se okamžitě rozlétli za ním. Z posledních sil a v poslední chvíli skočil do jednoho z malých přítoků řeky Otavy. Propadl slabým ledem a skrčil se do ledového bahna v ledové tříšti.
Zde zůstal až do svítání. Duchové moc dobře věděli kam se schoval, ale do vody nesměli zasahovat, tam jejich moc nemohla a tak se po prvním kohoutím zakokrhání ztratili.
Chalupník měl strach vylézt, ale nakonec se celý zablácený a promrzlý ráno dopotácel domů. Žena se ho až lekla, nemohla jej poznat, hrůzou do rána celý zešedivěl.
Kořenářka jim pak uvařila pro dceru lektvar a jeho dcerka byla zachráněna. On se sice dával také nějaký čas dohromady, ale nakonec to odstonal jen nástudem. V té hrůze mu asi bylo dost horko.
Modřenci a celému Annínskému údolí se ale vyhýbal jako čert kříži. Když pak na jaře vydělal v lese nějaké peníze, dal v místním kostele sloužit mši za toho mrtvého, jehož prst pomohl k uzdravení jeho dcerky.
Ta se pak jako dospělá vdala za bohatého sedláka až někde u Klatov a své rodiče si vzala s sebou, aby nemuseli třít bídu s nouzí.
Jak vidno, kořenářky vařily své čarovné nápoje opravdu ze všeho možného. Však se také říká,
,, vezmi upíří zub, ze žáby chlup,
komára jedno křídlo
z ševcova kopyta mýdlo.
K tomu jeden muší drápek,
mrtvého muže hnátek.
Vše řádně vař a míchej
u kotle nesmíš býti lichej,
zaříkadlo při tom říkej.”
