Šumava |  Sušice |  Čkyně |  Prachatice |  Kvildsko |  Vimperk |  Volary Webkamery:  Šumava |  HumlNET |  ČHMÚ Počasí |  Ubytování Šumava Vyhledávání

Důležité kontakty

Informace o využívání

  • Miniatury: Pouť na Luzný

    Pouť na Luzný

     

         Budíme se s Oldou v půl čtvrté a vyrážíme na kolech do tmy. Vytváříme tandem. Já jedu s čelovkou vepředu, Olda se zadní blikačkou uzavírá náš miniaturní konvoj.     

         U Sloupu vidíme v lese dva světle zelené zářivé body. Asi kočka je na lovu. To se pak opakuje i za Novými Hutěmi. Jsme sledováni nočními zvířaty. Až za Přílbou nás předjíždí první auto.

         Kousek od nás leží v údolí Kvildského potoka slavná mrazová stanice Perla, která má v tuto chvíli teplotu -1,5 °C. Projíždíme pásy mlhy, světlo čelovky se mění v bílou stěnu. Naštěstí to jsou jen okamžiky. Mrznou mi ruce, rukavice jsem nechal doma, Olda je má, ale i jemu mrznou prsty.

         Z Kvildy odbočujeme k Pramenům Vltavy. I tady je hodně chladno. Několik býků leží v klidu na louce a přežvykuje mlhu. Doslova nás sledují po očku, z každého mi vstříc zasvítí jen jedno oko.

         U pramene jsme po dvou hodinách jízdy. Už svítá, ale v lese je ještě úplná tma. Teď schovat kola mezi smrčky a nenápadně se přesunout na hranici.

         Pokračujeme po pěšině, za zády se nám probarvují přeháňky. Z dálky zní troubení jelenů. Jinak panuje ticho, takřka nefouká. Brzy se dostáváme do mokřin. Chceme si zachovat obuv suchou, ale není to možné. Pod námi to čvachtá a típající králíčkové obecní se nám ze smrčků posmívají.

     

    ***

     

    luzny     Troubení se ozývá stále blíž, jeden jelen se kasá v Bavorsku, druhý v Čechách. Docházíme pod Malou Mokrůvku. Tady vychází slunce. Rudý kotouč němé cirkulárky ozařuje krvavé porosty borůvčí. Také jeřáby a buky planou všemi odstíny červení. A o kus dál se ocitáme přímo mezi oběma jeleními samci. Ten na české straně je blíž. Odbočujeme směrem k němu. A vida, sto metrů před námi probíhá paroháč a prozrazuje se i pachem. Musím se smát. Jako bych oběma rozuměl.

         „Pojď sem,“ volá ten z Čech. „A já ti ukážu, zač je toho loket?“

         Wos is denn a loket?,  volá ten z Bavorska. „dei loket interessiert mi net. Zoag mia die Gweihstang!

         „Copak můžu přes hranici?“ provokuje ten český. „Pojď sem ty, jestli se nebojíš!“

         „I hob koa Angst! Wir hom doch Schengen. Oiso treffan wir uns an da Grenze! Dort gibts an freien Plotz!“

         „Dobrá. Těš se. Dám ti co proto!“

         „Du? Du pfeifst doch aus dem letzten Loch. I pack di und du wirst davo gnua hom!“

         „Hahá! Nemáš šanci. Slyšíš můj hlas? Hlídej si své laně, borče, nebo ti je přefiknu!“

         „Meine Hirschkia? Wos woast du denn von Ihnen. Riachans für di guat? Für mi riachan deine  Hirschkia sau guat! I her gern Rammstein. Du kennst des Liad: Du riachst so guat? I hob an guaden Windfong.“

         „Moje laně si neber do větrníku. Raději si to pojď rozdat na parohy. Pak se uvidí!“

         „Guad! I bin glei do!“

         A tak dále. Und so weiter.

     

    ***

     

    4     Přecházíme Malou Mokrůvku se záplavou borůvek. Přesně před dvaceti sedmi lety jsem prvního října sbíral borůvky kousek odsud na Steinflecbergu. To se tu ještě zelenal původní les. Nyní tu trčí suché kmeny, ale všude okolo již roste nový mladý les. Z Velké Mokrůvky vidíme poprvé Luzný, bájnou hromadu kamení, kterou tu rozsypal na své pouti jakýsi čert. I tady objevujeme zdupané rezavé kapradí a jelení pach nás omamuje. Udál se tu zápas? Nebo milostný akt?

         Vystupujeme po kamenných schodech na vrchol Luzného. Nad námi stojí jen jeden fotograf se stativem. Nad Bavorskem leží takřka u našich nohou stratokumulus, také shora se zatahuje. Do Čech je vidět obstojně, ale Boubín leží v oparu. Začíná poprchávat. Napadá mě parafráze na Nezvala: Suťové pole pro prsty deště.

         Zpět si to zkracujeme přes Bavorsko. Vede tudy pěšina mezi Velkou Mokrůvkou a Steinfleckbergem. Nevím, zda je to povolená cesta, ale Němci všechny padlé kmeny ořezali, abychom mohli kráčet jak v parku. Nedivil bych se, kdyby tu byla umístěná cedule: Tady nemáte co dělat, ale když už jste sem vlezli, postarali jsme se, abyste si nezlámali hnáty.

         Vládne tu ticho a liduprázdno. Pod námi leží Finsterau. Přecházíme louku Kirchlinger Stand ve výšce 1 300 metrů nad mořem. Je poprvé zmiňovaná v roce 1809 a vytéká odtud Kleiner Schwarzbach. Název nese po osadě Kirchl u Hohenau, která ale měla právo lesní pastvy už od roku 1556. Stand byl prostor, na kterém pastevci večer shromažďovali dobytek.

         Dál se naše cesta svažuje níž a níž do údolí potoku Großer Schwarzbach. Před námi se barví nízkými jeřáby, buky i javory hřbet Farrenbergu. Hora barevných skvrn. A zdola už to hučí, potok je blíž a blíž.

     

    ***

     

         Objevujeme zapadlou chatu Großer Schwarzbach Haus. Na terase by se dalo nocovat v suchu, i kdyby lilo jak z konve. Jsme přesvědčeni, že odtud to bude zpět k Pramenům Vltavy jen procházka. Ale to nejhorší nás teprve čeká. Chceme se prodrat nejkratší cestou k hranici. Stoupáme podél podmáčeného břehu, tam někde by přece měla vést traverzová cesta, alespoň podle jedné starší mapy. Místo toho jen do nekonečna přelézáme padlé kmeny a propadáme se do bahnitých děr.

         Když už nás to přestává bavit, odbočujeme doprava přímo vzhůru. Je to spíš lezení než chůze. Ale žádnou cestu tady nenacházíme. Ve spleti nově rostoucího lesa si udržujeme orientaci jen díky Oldovo kompasu na mobilu. Chvílemi postupujeme po čtyřech, nesčetněkrát přelézáme trouchnivé překážky. Zdá se nám, že tudy musel už někdo jít, ale asi tu putuje jen zvěř. Nakopne kopýtkem hnijící dřevo a to pak tleje, rozpadá se.

         „Dokonalý parkour,“ komentuje to Olda.

         Brzy nás ale hovor přechází. Síly nás opouštějí, pot z nás lije a svaly i klouby bolí. Občas uklouzneme po šutru či kluzkém klacku, který v trávě není vidět. Nebo se napíchneme na nastraženou větev. Nad námi krouží krkavec.

         „Hej! Ještě žijeme!“ volám na něj.

         Zdá se to nekonečné. A jakési vnitřní puzení mě nutí zrychlovat postup. Musím se brzdit. Je třeba jen zvolna a trpělivě stoupat k hřebeni, neuštvat se. Ještě přejít úžlabinu Fleischhüttenseige, a tady už to přece někde musí být. Po drahné chvíli stojíme na hranici. Konečně! Podlamují se nám nohy a už se ani nevyhýbáme rašelině, boříme se do ní, jsme stejně mokří, nějak už to ke kolům ukrytým u Pramenů Vltavy musíme vydržet.

     

     

    Text a foto: Roman Szpuk

    Korektury německého textu: Roman Hajník

    Transpozice do bavorské nemčiny: Familie Herzog

    Informace o německé loučce: Josef Pecka

     


    MINIATURY Romana Szpuka :

     

    1. Uplakaný čert

    2. Hrušky 

    3. Vánoční vzpomínka

    4. Co všechno ten nástroj dovede

    5. Nešahej na ten sníh

    6. Otto Hrdina

    7. V údolí Losenice 

    8. Pavoučice sněžná

    9. Šla Kačenka podle vody

    10. Vzpomínka na Krýmuse

    11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati

    12. Letící oblaka

    13. Pan Kodýdek

    14. Cesta pulsu

    15. Život a smrt

    16. Deštníky

    17. Poklady

    18. Krucifixy

    19. Velikonoční vejce

    20. Koza v kapli

    21. Kolečka vypálené trávy 

    22. Boubínská noc

    23. Ovečky

    24. Bratři Kazarovi 

     25. Domov

    26. Táta

    27. David je fatalista

    28. Noční bouřka na Boubíně

    29. Fenka a okoun

    30. Duha

    31. Žluna

    32. Rehabilitace

    33. Bez střechy

    34. Jako bílý šátek

    35. Nepoučitelní

    36. Dobršská brána

    37. Hvězdy a psík

    38. Malá ťapkající holčička

    39. Zářijové plody 

    40. Buchingerův dvůr 

     

     

     

    Sdílet